Podle webu spolek.biz české domácnosti příliš neinvestují. Ono se v českém mediálním prostředí není ani čemu divit. Největším mýtem o dluhové nebo ekonomické krizi je slovo krize jako takové. Ve skutečnosti v krizi nejsme, ale pravděpodobně se do ní teprve dostaneme. Základním znakem krize je klesající schopnost předpovědět další vývoj a překotná změna systému. V historii Evropa řešila většinu krizí válkami. Z ekonomického pohledu to mělo určitou logiku. Staré struktury byly částečně nahrazeny novými a civilizace se o něco posunula. Obdobným systémem fungují lesy v národních parcích, které postupně stárnou a omlazují se. Když jsou příliš staré, tak je zničí silnější bouře nebo požár. Málokdy je však přírodní katastrofa natolik silná, aby les zničila úplně. Na zbytcích starých stromů vyrostou nové. Na zbytcích staré civilizace vyroste nová.

Západní svět je možná z určitého pohledu starý, prohnilý, ale chybí nám ta vnější katastrofa, která by zničila staré struktury a vytvořila prostor pro nové. Krize je tak jen zdánlivá a víc než cokoliv jiného jde jen o finanční kouzla, která se projevují v rostoucích ekonomických extrémech.

Když se před 50 lety neurodilo obilí, tak vzrostla světová cena v poměru k velikosti neúrody. Dnes to však funguje jinak. Multiplikátor růstu ceny vztahující se k neúrodě zůstává, ale přibývá spekulativní poptávka. Protože se se zemědělskými plodinami obchoduje na burzách, začnou na rostoucí cenu obilnin sázet finanční skupiny a investiční banky. Krátkodobá cena tak výrazně přestřelí reálnou cenu. Ve výsledku na spekulacích prodělají dvě skupiny.

• ·Spotřebitel, protože není schopen obilí tak dobře substituovat a tak krátkodobě zaplatí vyšší cenu. Postupně se s tím ale srovná a najde si levnější substitut a cena opět klesne.
• ·Finanční skupina, která začne investovat do obilí jako poslední a zrealizuje na burze pouze ztráty.

Extrémní výkyvy v cenách trendových akcií a komodit jsou dané rostoucími prostředky v držení investičních bank. Pomocí multiplikace dokázaly světové investiční banky nashromáždit takový investiční kapitál, který jim umožňuje krátkodobě zvednout cenu v podstatě čehokoliv, aniž by to mělo reálný odraz. Příkladem budiž akcie Facebooku, které ztratily za dva měsíce polovinu své hodnoty a to aniž by se nějak výrazně změnila čísla o hospodaření firmy.

Zatímco před krizí se dalo investovat do akcií i dlouhodobě, dnes jsou akcie často krátkodobým investičním nástrojem v horizontu týdnů.

Ekonomická „krize“ zatraktivnila krátkodobé obchodování a kdo se na akciových trzích orientuje, ten může velmi dobře zhodnotit své schopnosti. Naopak dlouhodobí investoři sledují dlouhodobé propady a mohou jen doufat, že se jejich investice vrátí za několik let zpět.

Často se mluví o tom, že dlouhodobé investice jako penzijní připojištění nemají smysl, protože svět může za deset nebo dvacet let vypadat úplně jinak. To je částečně pravda. Před 30 lety bychom asi těžko předpověděli současný stav. Na druhou stranu tu máme důchodový systém podstatně delší dobu a ani změna režimu či rozpad Československa na něj neměly zásadnější vliv. Lze tak logicky předpokládat, že důchodový systém by fungoval i při rozpadu EU. Pokud by došlo ke skutečné krizi, byla by pravděpodobně provázena některým z extrémních jevů, jako je hyperinflace nebo potraviny na příděl. Pak by starost o penzi byla asi tou poslední.

Závěrečné doporučení zní. Máte li více peněz, zkuste využít příležitost a na krizi vydělat. Pokud peněz extra moc nemáte, tak si rozmyslete priority. To, co někomu jednou půjčíte nemusíte už dostat zpět. A to se týká i sátu a důchodového nebo penzijního připojištění. To že vám stát připíše státní příspěvek neznamená, že vám ho někdy vyplatí. Paradoxní je, že výše reálného starobního důchodu není určena množstvím odpracovaných let nebo množství odvedených peněz, ale volební silou této skupiny obyvatel a jejich schopnosti uvědomit si rozdíl mezi reálným a nominálním důchodem.