Namísto utahování opasků ve státní sféře si parlament na léto nechal poněkud problematické vyrovnání s církvemi. Na jedné straně slyšíme, že je potřeba šetřit, ale na druhé straně není problém najít miliardy na vyrovnání s církvemi a další mega projekty. Ne, že bychom se s církvemi neměli vyrovnat. To určitě ano, jen nastřelovaná čísla a postupy nevzbuzují mnoho důvěry.

Kromě velkých projektů však přichází vláda a parlament s malými kosmetickými úpravami systému, které však mohou znamenat pro běžného občana zásah do jeho peněženky v řádech tisíců korun ročně.

Dle zavedeného trendu západoevropských demokracií se stát snaží akutní ekonomicko-politicko-sociální krizi nebo její hrozbu odsunout co nejvíc do budoucna. Nebo aspoň za hranici příštích voleb. Dnes se podíváme podrobněji na některé změny v penzijním připojištění, které vstoupí v platnost 1.1.2013. Penzijní připojištění je pro stát nástroj, jak se zbavit odpovědnosti za výše důchodů a pro banky a penzijní fondy způsob, jak se rychle dostat k penězům. Penzijní fondy mohou být pro stát v dlouhodobém měřítku jak pozitivní, tak negativní.

V klasickém systému důchodového pojištění odvádějí občané peníze státu a ten z nich pak vyplácí důchody. Stát však dokáže hospodařit s extrémně nízkou efektivitou. Nic ho nemotivuje peníze v dlouhodobém horizontu zhodnocovat. Stát má také extrémně vyvinutý byrokratický aparát, který velkou část prostředků spotřebuje na vlastní provoz. Výhodou státu je nízká pravděpodobnost bankrotu. Ostatně i o Řeckém bankrotu se mluví již několik let a pořád nic. Bohužel je státní důchodový systém průběžný. To znamená, že stát vyplácí důchody podle toho, kolik má zrovna peněz a ne podle toho, kolik si lidé za svou práci zasloužili. Může se tak stát, že budete celý život pracovat a výhody z vaší tvrdé práce vysosá předchozí generace a na vás zbude utahování opasků.

Nestátní penzijní fondy vytvářejí jakéhosi prostředníka mezi státem a občanem. Občan půjčuje peníze penzijnímu fondu a ten je půjčuje státu (kupuje jeho dluhopisy). Státní dluhopisy jsou dobře úročeny a tím se peníze vkladateli zhodnocují. Pokud vše funguje tak jak má, je situace úplně stejná jako kdyby byl fond státní. Rozdíl je v tom, že soukromé fondy mají tendenci pracovat efektivněji. Jenže efektivita ještě nemusí znamenat dlouhodobé zhodnocení pro střadatele.

Jak u státního, tak u soukromého fondu existuje vysoké riziko rozdílné časové preference mezi střadatelem a managementem. Zatímco politik potřebuje zhodnotit své investice v horizontu volebního období, občan potřebuje zhodnotit své investice v horizontu desítek let. To samé nastává u soukromého fondu, jehož management je často odměňován podle aktuálního zhodnocení investic a snaží se marginalizovat dlouhodobá rizika.

V souhrnu jsou rizika u státního i soukromého fondu zhruba stejná. V ČR navíc budou do konce roku platit vcelku přísná pravidla na ochranu vkladů v penzijních fondech a k tomu štědrá státní podpora. Od prvního ledna se systém změní tak, že se do něj pravděpodobně už nevyplatí dávat peníze – sníží se státní příspěvek, zvýší se riziko.

Rozdíly mezi stávajícím systémem a novým systémem penzijního připojištění v kostce

Zdroj tabulky: http://www.spolek.biz/penzijni-pripojisteni-zmeny-od-1-1-2013/

Nová pravidla se vztahují na smlouvy uzavřené od 1.12.2012. Máte tak ještě pár měsíců šanci využít starý systém a ušetřit si na penzi pár tisíc navíc.

Aneb co vám vláda moc neříká o penzijní reformě. Možná jste už něco zaslechli o penzijní reformě. Minimálně to, že kvůli ní parlament zvýšil spodní sazbu DPH z 10% na 14%, aby se tím pokryl výpadek v příjmech do státního rozpočtu. Důchodová reforma počítala s tím, že si lidé budou částečně sami spořit v soukromých fondech a stát to bude navíc dotovat. Problém v současné ekonomické situaci je hlavně v tom, že stát nemá dostatek finančních prostředků a je nucen si půjčovat. Na jedné straně se tak stát připravuje o příjem (s logikou, že mu ubude za 30 let výdaj), ale na druhé straně to kompenzuje náklady na půjčování. Penzijní reforma v navržené podobě by měla smysl v dobách, kdy si jí stát může dovolit a kdy hospodaří s přebytkem a nemá žádný významný dluh. Takto je to jen přesypávání z jedné hromádky na druhou. Proč to tedy stát dělá? Protože jde o značné částky a protože na něj tlačí velké fondy vlastněné velkými bankami. Jedná se v podstatě o kapitalizaci bank, kdy se prostředky vydělané obyvatelstvem nepoužívají k financování státu a současných důchodů, ale hospodaří s nimi banky. Přičemž stabilita bankovního systému je o jeden stupeň slabší, než státního. Ani logika, že banky hospodaří se svěřenými prostředky efektivněji, než stát zde příliš neuspěje.

Banky totiž mají jinou časovou prioritu. Snaží si o maximalizaci zisku v krátkém období. Ale střadatel potřebuje maximalizovat zisk v období desítek let.

Ale zpět k původnímu ideálu. Stát se měl do budoucna oddlužit, lidé měli mít peníze lépe zhodnoceny a kompenzováno to mělo být krátkodobým zvýšením nižší sazby DPH z 10% na 14%. A teď realita. Pro ekonomy asi nic překvapivého, ale stát zvýšením DPH vybral méně peněz, než před zvýšením. Ono ani žádný jiný výsledek nebyl možný. Místo dražších potravin začali lidé dávat přednost levnějším a méně kvalitním. Místo dražšího domu se lidé rozhodli koupit levnější. Pesimistická očekávání a rostoucí daně vedou lidi k snižování spotřeby a zvyšování úspor (to se učí snad na druhé přednášce z ekonomie). Když v sprnu nevíte, kolik bude DPH příští rok, tak raději šetříte.

Kdyby lidé skutečně důchodovou reformu využili, tak by stát měl problém ji financovat. Chtělo by se říct, že lidi nejsou hloupí. Ve skutečnosti jsou spíš líní něco měnit. Takže ve finále se stát do budoucna neoddlužil, vybral míň peněz na DPH a nesmyslně zatížil spotřebu obyvatel.

Jak by to ale fungovalo, kdyby to fungovalo? Stát by se zbavil části svých budoucích závazků (aspoň virtuálně). Ty by převzaly banky. Absurditou tohoto systému je situace, kdy máte hypotéku a zároveň si spoříte do penzijního fondu. Na jedné straně z každé mzdy odvádíte peníze na splátku hypotéky bance, na druhé straně odvádíte část mzdy bance, která vám ji šetří na důchod. Zajímavé je, že úročení hypotéky je vyšší, než úročení důchodového účtu. Zároveň půjčujete bance, aby vám ona půjčovala zpět, ale s vyšším úrokem:-)

Paradox je ještě výraznější při srovnání výkonnosti penzijních fondů. Medián míry zúročení se pohybuje kolem 1,7% ročně. Hypotéky se pohybují okolo 3,5%.

Zajímavá je také argumentace inflací. Inflace se totiž počítá ze spotřebního koše, ve kterém je zastoupena řada položek. Například školné na soukromé vysoké škole. Spotřební koš důchodce je ale výrazně odlišný. To znamená, že pokud se zvedne spodní sazba DPH, na celkovou inflaci to bude mít mnohem nižší dopad, než na inflaci počítanou ze spotřeby průměrného důchodce. Zavedením poplatků u lékaře, zdražením léků a potravin dokáže vláda a parlament vaše úspory na důchod znehodnotit během pár měsíců o desítky procent.

Co tedy doporučit? Pokud chcete spořit na důchod, dejte si pozor na možnosti nové důchodové reformy, nemusí být zdaleka tak pozitivní, jak se zdá. Vzhledem k stylu české politické reprezentace se rozhodně vyhněte jakémukoliv novému systému, ze kterého nelze bez penalizací vystoupit. Vláda dokáže hodně naslibovat, ale když dojde na placení, tak se z toho dokáže vyvléknout. Solárním elektrárnám naslibovala obrovské dotace a po pár letech na ně uvalila stejně tvrdou daň. Problém tohoto státu je jeho nepředvídatelnost. Nenechte se chytit do pasti nekonečných závazků. Jestli se v systému neorientujete, nechte si raději poradit od někoho důvěryhodného. Já osobně věřím společnosti Spolek.biz, která se na svém webu nebojí napsat, jak se věci skutečně mají a neláká lidi nesmyslně vysoké zhodnocení plné šibalských podmínek.

Zdroj:

http://www.spolek.biz/jen-ctyri-penzijni-fondy-nad-inflaci/