Pouze necelá pětina klientů bank v Česku v minulosti změnila banku nebo má nyní účty u více než jedné banky. Konkrétně jde o 17 %, tedy zhruba 1,1 milionu lidí. Vyplývá to z průzkumu společnosti Deloitte, který proběhl ve spolupráci s agenturou TNS Pentor. Češi tak společně s Poláky patří v tomto směru k nejkonzervativnějším v regionu. Na Slovensku už někdy změnilo banku nebo má více než jeden účet přes polovinu klientů (52 %), v Rumunsku 42 % a v Maďarsku je to 28 %. Věrnější než Češi jsou jen klienti v Polsku, kde jednu z uvedených změn zkusilo jen 12 % zákazníků.

Jsou Češi konzervativci, srabi, lenoší? Nebo jsou jen spokojení s bankovními službami, které dostávají? Aspoň částečnou odpověď může poskytnout další průzkum, tentokrát od Ernst and Young…

Čechům se nelíbí poplatky, jsou ochotni kvůli nim změnit svou banku 

• 69 % českých klientů bank by změnilo svou hlavní banku kvůli vysokým poplatkům
• Čeští klienti by chtěli za svou věrnost bance kvalitnější služby (86 %) a nižší poplatky, resp. jejich vklady by měly být úročeny vyšší úrokovou sazbou (91 %)
• 73 % českých klientů bank není přesvědčeno, že jejich banka v současnosti přizpůsobuje produkty a služby jejich potřebám

U druhého průzkumu není jasné, jestli se skupina 1 a 3 překrývá, ale dejme tomu, že zde je nějakých 60% lidí, kteří mají problém se svojí současnou bankou. Zároveň 69% by změnilo banku kvůli vysokým poplatkům. Co nám to říká?

1. 14% lidí nechce za svoji věrnost kvalitnější služby
2. 9% lidí nechce nižší poplatky nebo vyšší úrok.

Jeden by předpokládal, že aspoň 98% lidí bude chtít víc, než má, když pro to vlastně nemusí nic udělat. V Česku evidentně ne. Ale jsou tu i zajímavější závěry.

1. 91% lidí by chtělo nižší poplatky/lepší úrok.
2. 17% lidí je ochotno zvednout zadek, zajít do banky a změnit ji na nějakou, která má nižší úrok a poplatky.

Takže bychom mohli populaci rozdělit podle jejímu přístupu k bankám. 9% je všechno úplně volný, 23% je spokojených se současným stavem, 51% nadává na všechno kolem sebe, ohánějí se tím, co by udělali, ale nakonec neudělají nic a konečně 17% jde a svůj problém prostě vyřeší.

(Procenta jsou orientační, protože obě společnosti realizovaly svoje průzkumy na jiném vzorku a také nelze přesně říct, jak moc se odpovědi překrývají.)

Přístup Čechů k bankovním poplatkům extrémně zajímavý i vzhledem k politické situaci. Pokud bychom použili stejný model a dosadili bychom tam místo banky politiku a nechali procenta, pak je jasné proč jsou lidé tak nespokojení s politikou a také proč dostávají zavedené politické strany vždy tolik hlasů. 17% lidí jde volit nové strany, 9% lidí určitě nejde k volbám, 23% volí staré strany a z toho zbytku se rekrutují buď nevoliči, nebo lidé, kteří se rozhodují na poslední chvíli a nakonec raději volí zavedené strany.

Ono je to součástí české národní povahy. Jakkoli nemám rád podobné zobecňování, tak zde je na místě. Česká národní povaha je profilována staletími pod nadvládou Rakouska Uherska – Německa – Sovětského Svazu. Na rozdíl od Británie, Francie, Německa, ale třeba i Holandska, Švédska byli v Česku dlouhodobě upozaďování národní hrdinové, idea českého národa jako silného celku a podobně. Všichni jsme se ve škole učili o mocných ochráncích, ať to byla Říše, Svaz či velký americký bratr. Není nic překvapivého, že takové prostředí vytvořilo současnou českou národní povahu. Částečně zakomplexovanou, částečně se hledající – lenost, strach, nespokojenost, ukřivděnost. Může se to změnit? Možná, že ano, ale bude to trvat desítky let. Postupně se možná z té poloviny obyvatel, která nadává v hospodě, ale není ochotna investovat do změny, část odloupne. Jenže pokud budete jen nadávat a nic neuděláte, tak jste to právě vy, kdo může za to, že máte málo peněz nebo že je politika tak šílená.

Takže přestaňte nadávat a zajděte do nějaké banky s nižšími poplatky a změňte ji. Stačí zajít do vybrané banky, říct že chcete svůj účet z původní banky převést a nová banka vyřídí vše za vás. (Z televizní reklamy byste si mohli myslet, že to umí jen AirBank, ale umí to všechny banky).

Zdroje:

http://www.spolek.biz/uz-jste-zmenili-banku-vetsina-lidi-ani-nezkusila-jinou/

http://aktualne.centrum.cz/finance/penize/clanek.phtml?id=748768

http://www.finparada.cz/clanek.aspx?ID=694

Podle webu spolek.biz české domácnosti příliš neinvestují. Ono se v českém mediálním prostředí není ani čemu divit. Největším mýtem o dluhové nebo ekonomické krizi je slovo krize jako takové. Ve skutečnosti v krizi nejsme, ale pravděpodobně se do ní teprve dostaneme. Základním znakem krize je klesající schopnost předpovědět další vývoj a překotná změna systému. V historii Evropa řešila většinu krizí válkami. Z ekonomického pohledu to mělo určitou logiku. Staré struktury byly částečně nahrazeny novými a civilizace se o něco posunula. Obdobným systémem fungují lesy v národních parcích, které postupně stárnou a omlazují se. Když jsou příliš staré, tak je zničí silnější bouře nebo požár. Málokdy je však přírodní katastrofa natolik silná, aby les zničila úplně. Na zbytcích starých stromů vyrostou nové. Na zbytcích staré civilizace vyroste nová.

Západní svět je možná z určitého pohledu starý, prohnilý, ale chybí nám ta vnější katastrofa, která by zničila staré struktury a vytvořila prostor pro nové. Krize je tak jen zdánlivá a víc než cokoliv jiného jde jen o finanční kouzla, která se projevují v rostoucích ekonomických extrémech.

Když se před 50 lety neurodilo obilí, tak vzrostla světová cena v poměru k velikosti neúrody. Dnes to však funguje jinak. Multiplikátor růstu ceny vztahující se k neúrodě zůstává, ale přibývá spekulativní poptávka. Protože se se zemědělskými plodinami obchoduje na burzách, začnou na rostoucí cenu obilnin sázet finanční skupiny a investiční banky. Krátkodobá cena tak výrazně přestřelí reálnou cenu. Ve výsledku na spekulacích prodělají dvě skupiny.

• ·Spotřebitel, protože není schopen obilí tak dobře substituovat a tak krátkodobě zaplatí vyšší cenu. Postupně se s tím ale srovná a najde si levnější substitut a cena opět klesne.
• ·Finanční skupina, která začne investovat do obilí jako poslední a zrealizuje na burze pouze ztráty.

Extrémní výkyvy v cenách trendových akcií a komodit jsou dané rostoucími prostředky v držení investičních bank. Pomocí multiplikace dokázaly světové investiční banky nashromáždit takový investiční kapitál, který jim umožňuje krátkodobě zvednout cenu v podstatě čehokoliv, aniž by to mělo reálný odraz. Příkladem budiž akcie Facebooku, které ztratily za dva měsíce polovinu své hodnoty a to aniž by se nějak výrazně změnila čísla o hospodaření firmy.

Zatímco před krizí se dalo investovat do akcií i dlouhodobě, dnes jsou akcie často krátkodobým investičním nástrojem v horizontu týdnů.

Ekonomická „krize“ zatraktivnila krátkodobé obchodování a kdo se na akciových trzích orientuje, ten může velmi dobře zhodnotit své schopnosti. Naopak dlouhodobí investoři sledují dlouhodobé propady a mohou jen doufat, že se jejich investice vrátí za několik let zpět.

Často se mluví o tom, že dlouhodobé investice jako penzijní připojištění nemají smysl, protože svět může za deset nebo dvacet let vypadat úplně jinak. To je částečně pravda. Před 30 lety bychom asi těžko předpověděli současný stav. Na druhou stranu tu máme důchodový systém podstatně delší dobu a ani změna režimu či rozpad Československa na něj neměly zásadnější vliv. Lze tak logicky předpokládat, že důchodový systém by fungoval i při rozpadu EU. Pokud by došlo ke skutečné krizi, byla by pravděpodobně provázena některým z extrémních jevů, jako je hyperinflace nebo potraviny na příděl. Pak by starost o penzi byla asi tou poslední.

Závěrečné doporučení zní. Máte li více peněz, zkuste využít příležitost a na krizi vydělat. Pokud peněz extra moc nemáte, tak si rozmyslete priority. To, co někomu jednou půjčíte nemusíte už dostat zpět. A to se týká i sátu a důchodového nebo penzijního připojištění. To že vám stát připíše státní příspěvek neznamená, že vám ho někdy vyplatí. Paradoxní je, že výše reálného starobního důchodu není určena množstvím odpracovaných let nebo množství odvedených peněz, ale volební silou této skupiny obyvatel a jejich schopnosti uvědomit si rozdíl mezi reálným a nominálním důchodem.